Další smutná charakteristika lenocha: co nedokáže, nebo spíše nechce dělat, to alespoň „okecá", z toho se vymluví. Systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Za čas vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které dávno nežije. Před tím varuje Hevenesi: „I kdybys pronášel krásné myšlenky a vzácné pravdy, trpíš-li však duchovní leností a nežiješ-li sám to, čemu učíš, ať mluvíš, jak mluvíš, neočekávej jiný výsledek, než že dostaneš chrapot."

Lenoch bývá lhář a alibista. Když dostane ve škole špatnou známku, je to vždycky chyba učitele. Přijde-li někam pozdě, protože se včas nezvedl od novin, řekne, že nejela tramvaj nebo že doma prasklo vodovodní potrubí. Raději vymýšlí různé konstrukce, aby nemusel přiznat, že měl prostě vyrazit z domu o deset minut dřív nebo že zaspal. „Kolik lží, jen aby se člověk vyhnul drobnému pokoření," říkával sv. farář z Arsu.

Na Vysoké škole báňské jsem měla spolužáka, který za poslední dva roky studia stačil „pohřbít" snad celé příbuzenstvo. Měl známého v tiskárně, a když měl strach jít na zkoušku a potřeboval náhradní termín, dal si natisknout falešné parte nějaké babičky nebo tetičky. Jistě, běžnější jsou v podobných situacích falešné omluvenky od lékaře, tohle řešení je možná spíše k smíchu (pokud je nějaký čtenář nepoužije jako inspiraci). Ale faktem zůstává, že lenost, lhaní a podvádění k sobě mají hodně blízko. Nebezpečné je, že podvádění z lenosti začíná maličkostmi, ale může se z něho vyvinout celý životní styl.

Rovněž mnohomluvnost a nedbalost v práci jdou často ruku v ruce: „Nebuď prostořeký ve svém hovoru, ani lenivý a nedbalý v tom, co děláš," napomíná Boží slovo (Sir 4,29). I otcové pouště upozorňují, že mezi mnohomluvností a leností (acedií) bývá souvislost: „Omrzelost nebo lenost je - často tak jako pomlouvání - výhonkem nezkroceného jazyka ... Je to uvolněnost duše, zemdlenost ducha, znechucení duchovními úkony." A každý z nás už asi vyzkoušel, že mnohomluvnost nás skutečně vyčerpává a zatemňuje, plodí ochablost vůle a mrzutost - kterou pak někteří přebíjejí ještě rozvernějším a prázdným mluvením či vtipkováním.

Bylo mi asi sedmnáct, když jsme s jistou skupinkou mládeže trávili víkend duchovní obnovy na jedné faře v českém pohraničí. V sobotu odpoledne jsme nabídli místnímu panu faráři pomoc a on nás poslal zrýt a uklidit zahrádku. Rozdali jsme si nářadí a pak se rozjela zábava. Zvláště vynikala skupina vysokoškoláků: opřeni o rýče vedli filosoficko-teologické dekadentní řeči a předháněli se ve vtipkování.

Asi za tři hodiny přijel otec V. z objížďky nemocných a našel kluky téměř na stejném místě. Ačkoli to byl jinak člověk mírný a laskavý, zjevně se rozčílil: „Tak vám pěkně děkuju. Tohle je ovšem křesťanství na...," prohlásil, popadl rýč a před našimi zraky zryl za dvacet minut celý záhon sám. Bylo to zahanbující, ale ta lekce byla pro nás asi užitečnější než celá duchovní obnova. Od té doby si říkám, že na exerciciích pro mládež, zvláště pokud jsou z města a z paneláků, by kvůli rovnoměrnému rozvoji osobnosti neměla chybět fyzická práce (ve smyslu benediktinského hesla ora et labora).

Lenoch rovněž exceluje v posuzování druhých, čímž odvádí pozornost od svých nedostatků. Kterýsi lenoch--vtipálek vymyslel například dosti používané, byť zavádějící heslo: „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos." Jindy si lenoch chybami druhých omlouvá svou ubohost, jak píše František Saleský:

„Další lidé ve snaze zalichotit si, omluvit se sami před sebou a otupit výčitky svědomí velmi horlivě soudí, že i ostatní mají stejnou vadu jako oni sami, a tak jim připadá, že mezi tolika provinilci je jejich hřích o něco méně zavrženíhodný."

Často lenoch neskrývá odpor k těm, kteří jsou horlivější než on, protože ho dráždí svou pracovitostí, zachováváním pořádku apod. Rád takové lidi zesměšňuje. Běžně dokonce svou vlažnost a polovičatost nazývá zmoudřením, zvláště ve středním a pokročilejším věku: „Vždyť proto je učíme, aby plíživou smrt své duše považovali za Zdravý rozum, Vyzrálost a Životní zkušenost," učí zkušený ďábel Zmarchrob mladého pokušitele Tasemníka. A jinde nabádá: „Promluv k němu o 'umírněnosti ve všech směrech‘. A pokud ho někdy přivedeš k úvahám, že náboženství je sice dobrá věc, ale nesmí se to s ním přehánět, můžeš mít z jeho duše předem radost. Umírněné náboženství je stejně užitečné jako vůbec žádné, jenom mnohem zábavnější."

Podle výroku z Přísloví 26,16 jde ruku v ruce s leností rovněž „machrování". Ne nadarmo se říká, co Čech, to fotbalový trenér; přitom, jak známo, spousta našich pivních sportovců už hodně dávno do míče nekopla. Jiní zase rádi vedou dlouhé kritické rozpravy o politice, aniž by se sami hodlali kdekoli angažovat pro věci veřejné. Pro další se stala koníčkem kritika církve, zvlčilé společnosti nebo kohokoliv, o koho zavadí jazykem. Jak píše svatý František:

„Leckteří opovážlivě posuzují jen proto, že jim působí potěšení udržovat a hodnotit mravy a nálady lidí - je to pro ně jakási duševní rozcvička; jestliže se někdy nešťastnou náhodou doberou svými úsudky pravdy, jejich odvaha a chuť pokračovat vzrůstá natolik, že dá práci je od toho odvrátit."

Kritizovat není zlé samo o sobě. Vždyť toto původem řecké slovo znamená posuzovat, rozlišovat, zvažovat, a to jsou naprosto nezbytné činnosti jakéhokoliv myslícího člověka. Celý problém spočívá v tom, kdo, co a jak posuzuje. Četla jsem několik knížek od abbé Pierra z Francie, který si rozhodně servítky nebral - ať už šlo o státníky, katolíky, ateisty, církevní politiku, problematická místa sociální politiky státu či katolické morálky. A přitom ho lidé milovali; převážně antiklerikální Francouzi ho neváhali prohlásit mužem roku, brali jej jako proroka, jako toho, kdo jim má co mluvit do svědomí. Když ovšem vyčítal v rádiu Francouzům i místní církvi, že se nestarají o bezdomovce a nechají je umrzat na ulicích, byly za tím roky jeho osobního nasazení pro lidi na okraji společnosti (a to nejen nasazení řečnického).